Ráno se nám těžko vstává z postele. Včerejší výstup na Adamovu horu si vybírá svou daň. Nohy nás bolí jako čert, takže jsme po snídani rádi za přistavený tuk-tuk, do kterého usedáme s finskou spolucestovatelkou a necháváme se odvézt na vyhlídku Lipton’s seat.
Cesta k Liptonově lavičce vede serpentinami skrz čajové plantáže, na kterých od rána pracují tamilské sběračky čaje. Jejich různobarevné pytle na čajové lístky, které mají připevněné na hlavě, narušují jednolitou barvu tmavě zelených plantáží. Tukař nám cestou několikrát zastavuje na místech s pěkným výhledem do údolí. Přes vrcholky zelených kopců nad námi se převalují bílé masy oblaků a vytváří nádherně kontrastní scény, i když ve mě malinko vzbuzují obavy, že nahoře nic neuvidíme. Naštěstí se oblačnost rychle proměňuje a když dorazíme na vyhlídku jsme odměněni dech-beroucím pohledem. Původně jsem měli v plánu jít odlovit místní kešku, ale protože tu zrovna pracují sběrači čaje (a taky se mi nechce šplhat na protější kopeček 😳 ), tak na ni kašleme a jdeme se pokochat výhledem z malé rozhledny nad vyhlídkou, kde potkáváme další Čechy. Vůbec se nedivím, že to bylo oblíbené místo sira Thomase Liptona, jemuž patřili okolní plantáže s přilehlou továrnou Dambatenne, kam jedeme vzápětí. Zpětně musím konstatovat, že to bylo pro mě jedno z nejhezčích míst na Srí Lance, které jsme navštívili a trochu mě mrzí, že jsme zde nestrávili více času, protože okolní scenérie jsou prostě hmm… eňo-ňuňo.
Školní nástup
Cestou do továrny na čaj krátce zastavujeme u místní školy, kde pozorujeme slavnostně pochodující žáky za doprovodu hudebních nástrojů. Před továrnou se loučíme s finskou kolegyní, která spěchá na autobus a jdeme na prohlídku továrny, která právě začíná. V rychlosti vyfasujeme bílé laboratorní pláště a už nás průvodce žene na začátek prohlídky. Postupně procházíme celou fabrikou, která je provoněná příjemnou čajovou vůni a průvodce nám ukazuje a vysvětluje jednotlivé procesy výroby černého čaje od příjmu lístků až po expedici vyrobeného čaje. Ve zkratce: lístky se nechají na sušičce zavadnout, pak se dají svinovat, aby se uvolnila buněčná šťáva a poté přichází fermentace, což je oxidace a kvašení, potom se znovu usuší, následuje roztřídění podle frakce a nakonec se čaj zabalí (podrobnější popis zde). Ve fabrice platí zákaz focení, ale my to nevěděli a fotili do doby, než nás průvodce napomenul (stejně jsme fotili dál, ale nenápadně 😈 ). Prohlídka čajovny končí v tovární prodejně, kde lze vyráběné čaje zakoupit. Zpětně doplácíme vstupné, protože jsme to na začátku nestihli a po opuštění továrny jdeme na autobus, kterým se vracíme do Haputale.
Cestou po kolejích
V průvodci Lonely Planet jsem objevil tip na zajímavý pěší výlet, tak míříme na nádraží zjistit v kolik odjíždí vlak do vedlejší stanice Idalgashinna. Máme štěstí, protože vlak jede za 10 minut, takže zanedlouho vystupujeme v Idalgashinně a po projetí křižujícího vlaku se po kolejích vracíme zpět do Haputale. V kolejišti potkáváme starší německý pár, který nám doporučuje v půli cesty odbočit na lesní cestu, která vede do ptačí rezervace, ale bohužel se nám ji podle popisu nedaří najít, a jelikož se neodvažujeme bloudit džunglí, tak pokračujeme kolejištěm dál. Vzhledem ke stavu železnice tu vlaky můžou jezdit pouze max. 20km/h, takže nemáme strach, že by nás něco mohlo zajet a procházíme několika tunely. Kromě kousku cesty, kdy se nás drží jeden pes, jdeme celou dobu sami. Trať se tu zařezává do příkrého svahu, z kterého má být pěkný výhled do údolí, ale kvůli silnému oparu není moc daleko vidět. Přesto to byla pěkná procházka, i když chůze po pražcích byla pro bolavé nohy docela náročná a jsme rádi, když se doplahočíme do guesthousu.
Pán na holení
Při našem příchodu, akorát do guesthousu přijíždí partička v čele s Míšou, která nám tohle ubytování doporučila. Původně jsme měli v plánu jít navštívit ještě klášter Adisham, ale měníme plány a zůstáváme v guesthousu, kde společně hrajeme cvrnkací hru zvanou carrom, ze které nás pořádně bolí prsty (a moc nám to nejde 😳 ). Míša mezitím domluvila ajurvédskou masáž ve městě a postupně se přemisťujeme do města. Lada si nechává masírovat hlavu s krkem a prý to byla úžasná masáž. Během čekaní na Ladu dostávám k pití samahan, což je takový pepřovo-zázvorový čaj. Když je Lada namasírovaná, jdeme do města hledat lazebníka, protože potřebuji oholit. Usedám do židle v prvním lazebnictví a poněkud s rozpaky sleduji holiče, jak bere špinavou houbu, kterou mi namáčí xicht. Naštěstí hned poté bere čistou vodu a čistý ručník a jakžtakž v rámci hygieny mě během chvilky oholí, přičemž celou dobu holič čučí více na televizi než na můj obličej a krk, po kterém přejíždí nabroušenou břitvou. Poté ještě trochu projdeme centru města, jenž je tvořeno jednou dlouho ulicí a za tmy se vracíme na společnou večeři do guesthousu. U velkého stolu, který je rozložený přes celou místnost společně večeří všichni ubytovaní hosté a znovu se k našemu překvapení potkáváme s Italama, s kterými jsme se už viděli v Dambulle. S českou partou se domlouváme na společném zítřejším programu a to je návštěva NP Horton Plains, a protože budeme muset zítra brzy vstávat, jdeme brzy na kutě.