09.03.2016 Srí Lanka – Den 13 – NP Uda Walawe, Přesun do Mirrisy

Hostitel Láďa nám zajistil možnost návštěvy Národního parku Udawalawe, kterou nemůžeme promarnit, takže zase vstáváme velmi brzy ráno, abychom se do parku dostali co nejdříve po rozbřesku, kdy jsou volně žijící zvířata nejvíce aktivní a je největší šance nějaká spatřit na vlastní oči.

Vlastně stáváme ještě o chlup dříve, protože se odpoledne budeme přesunovat na další místo, takže se ještě musíme v rychlosti zabalit, abychom Láďovy uvolnily pokoj pro případné další hosty. Venku před barákem už na nás čeká Láďův srílanský kámoš Tilak se svým džípem a jeden starší Čech, s kterým budeme cestovat a sdílet náklady na cestu a ještě za tmy vyrážíme. Tilak ještě krátce zastavuje na první křižovatce a jde se před cestou rychle pomodlit k soše Buddhy. Asi po hodině jízdy krátce po úsvitu přijíždíme k bráně parku. Tilak od nás vybírá peníze (celá tato akce včetně cesty z a do Tangalle nás vyšla na 6500 rupek/osoba), zařídí vstupenky a pronajme řidiče s džípem, který nás bude vozit po parku. Přesedáme na korbu červeného džípu, usazujeme se do nepříliš pohodlných sedaček a po prašné cestě vjíždíme do parku.

Páv se předvádí

Parkem projíždíme skoro krokem, ale i tak to na nezpevněné cestě pěkně drncá a celkem se neděje nic zajímavého. Občas nás řidič poklepem na střechu auta upozorňuje na nějakého ptáka v dáli nebo v křoví, ale není o co stát. První zajímavější zvíře, které vidíme je páv. Řidič nám vždy ochotně zastaví, abychom si mohli zvíře pěkně nafotit, ale po chvíli zjišťujeme, že pávi tu jsou skoro za každou zatáčkou, tak pokračujeme dál. Po té narážíme na vodního buvola válejícího se v bažině. Ale slon, kvůli kterému jsme sem jeli především nikde. Občas se cestou míjíme s dalšími džípy, přičemž si řidiči vymění nějaké informace, takže se nemůžeme dočkat, když nám náš řidič sdělí, že dostal echo o slonovi.

Buvolí koupelna

Když však dojedeme k prvním slonům mé nadšení poněkud opadá. Je hezké pozorovat divokého slony, ale bohužel je nepozorujeme sami, takže je cesta poblíž slonů plná džípu s turisty a připadám si spíše jako v zoo než ve volné přírodě. Navíc je okolní krajina hustě porostlá křovinami, takže málokdy vidíme slona celého. Takže moje pocity jsou rozporuplné. Ne, že by se mi to nelíbilo, protože nakonec se nám za celou cestu podaří zahlédnout více než 20 slonů, několik stád vodních buvolů, nepočítaně pávů, orla a mnoho dalších různobarevně obarvených ptáků, což je prý podle našeho řidiče hodně dobré, ale pro mě byl mnohem větší a silnější zážitek svézt se na slonovi ve sloní nadaci Millenium. Největší zážitek, tak nastal během větší pauzy, kdy jsme směli u jednoho z jezer slézt z džípu. V momentě, kdy nám řidič ukazoval krokodýla kdesi v dáli (podle mě to byl padlý kmen 😆 ), dostal řidič echo na asi nejzajímavější zvíře v parku, které se málokomu poštěstí pozorovat. Kousek od nás by měl být leopard. Poklusem se vracíme k džípu, voláme našeho spolucestovatele a tryskem vyrážíme. Na korbě to s námi na rozbité cestě hází, div, že z ní nevypadneme. Jednou se dokonce hlavou praštím o kovovou konstrukci střechy. Šílená cesta však netrvá déle jak dvě minuty. Hned další džíp, který potkáváme nám totiž sděluje, že kočka pouze přebíhala přes cestu a zmizela kdesi v buši. Škoda. Vracíme se tedy zpět k jezeru a po krátké přestávce nás řidič povozí po zbytku parku. Po safari nás Tilak odváží zpět do Tangally, přičemž nás zastavuje za bukem schovanej policajt a napařuje Tilakovi pokutu za rychlost. V Tangalle se ještě krátce vykoupeme a po rozloučení se s Láďou, s Danou a s Aničkou pokračujeme autobusem dál do Mirrisy, kde máme domluvený sraz s Brňákama z Haputalle.

Sloni v NP Udawalawe

Guesthouse v Mirrise, kde bydlí Brňáci je plný, tak sháníme ubytování někde poblíž, a protože máme dnes spoustu času můžeme si vybírat ubytování a pokoušet se usmlouvat cenu na nejnižší možnou míru. Nabídek je zde spousta a hostitelé se nás snaží ulovit na ulici. Máme dokonce nabídku na ubytování za 1000 rupek i se snídaní, ale cena odpovídá kvalitě, přesto se stará majitelka ještě staršího a zatuchlejšího guesthousu na okraji buše, který „je hlídán“ asi 1,5m dlouhým varanem, strašně diví, že její nabídku odmítáme a nepříjemně na nás dotírá. Nakonec si vybíráme ubytování v guesthousu s nádhernou palmovou zahradou a milou hostitelkou, která však neumí moc anglicky. Po vybalení se jdeme vykoupat a na pláži se opět, už asi popáté, tentokráte naposledy, setkáváme s Talošema a vřele se zdravíme. Rovněž zde při popíjení u plážového baru potkáváme český pár, s kterým jsme se potkali na Hortonových plání a sdělujeme si své zážitky. Od moře se vracíme až po západu slunce a jdeme na večeři do zařízení, kde už sedí Brňáci, kteří se vrátili z celodenního výletu. K večeři si dáváme moc dobré rotti. Zbytek večera proklábosíme na terase a po dopití zbytků slivovice odcházíme chrnět.