27.02.2016 Srí Lanka – Den 2 – Cesta z Negomba do Anuradhapury, Mihintale

Další zážitky jsme prožili v autobusech místní veřejné dopravy. Náš první přesun byl z Negomba do Anuradhapury a trval trochu déle než jsme měli v plánu.

Včerejší večer jsme šli spát dříve, abychom mohli brzy ráno vstávat a jít se podívat na rybí trh v Negombu. Budík nás tedy budí ještě za tmy před východem slunce. Jelikož jsem toho v letadle moc nenaspal, tak se cítím po probuzení jako přejetý parním válcem a ptám se Lady jestli půjdeme na ten rybí trh. Rychle se shodujeme, že na to dnes kašlem a ještě si radši chvíli pospíme. Posouvám budík na 7.15, protože máme na 7.30 objednanou snídani a opět usínáme. Probouzí mě Lada s vykoulenýma očima a hlásí mi, že jsme zaspali snídani, protože už je skoro 9. Později zjišťuji, že jsem na budíku nastavil správný čas, ale nechtěně jsem zatrhl jiný den v týdnu, takže dnes budík nezvonil. Naštěstí hostitel čekal až vstaneme a neudělal nám snídani dopředu jak jsme si objednali. Prý by nás vzbudil, kdybychom si o to včera řekli, ale protože jsme si to nedomluvili, tak nás nechtěl rušit. K snídani jsme dostali opražený toastový chléb, vajíčko, talíř s ovocem, máslo, nějakou marmeládu a k zapití jsme měli kafe a čerstvý banánový džus (no spíš to byla banánová kaše 😉 ).

Snídaně
Snídaně

Po snídani se rychle balíme a vyrážíme na autobusák. Nemělo by to být daleko, a tak jdeme pěšky. Sluníčko od rána hned peče, takže jsme po chvilce hned splavení potem a Lada mě proklíná, že jsme si nevzali tuka, protože zas tak blízko to není a navíc to nemůžeme najít. Najednou se Lada skoro pozvrací se smradu, který se line z kanálu či stoky, kterou po mostě přecházíme. Docela unaveni cestou s krosnami na zádech na přímém sluníčku, dorazíme k vlakovému nádraží, od kterého to má být kousek na autobusák. Ten sice nikde nevidíme, ale místní nás nakonec správně nasměrují a po dalším půlkilometru chůze v šíleném provozu jsme tam. Je tu dost hlučno. Rachotí tu volno-běžící motory přistavených autobusů u nástupišť a ty jsou přeřvávány hlasy naháněčů, kteří se snaží nahnat cestující do svých autobusů. Sice mi připadá, že všichni vykřikují stejná slova „allé, allá, allé, allá, allé”, ale místní tomu zřejmě rozumí. Na tripadvisoru jsem si našel, že je nejrychlejší jet do Puttalamu a odtud do Anuradhapury, ale majitel guesthousu nám ráno tvrdil, že takový spoj tu nejezdí, a že musíme nejdříve do Chillawu. (Pozn. místní lidi strašně kecaj, což zjišťujeme postupně s nabývajícíma zkušenostmi.) Po vyslovení jména města Chillaw, nás hned naháněči směrují k správnému autobusu, do kterého s radostí usedáme.

Řidič a jeho autobus
Řidič a jeho autobus

Po vyjetí od nás štíplístek vybírá jízdné, které je tu opravdu levné a jízdou ve stylu brzda, plyn opouštíme Negombo. Autobus je poloprázdný, a tak se můžeme roztahovat a přecházet z jednoho místa na druhé. Vlastně to byl asi jediný autobus, kterým jsme jeli a nebyl naplněný či přeplněný. Místní cestující nás ve všech autobusech zdraví a zírají na nás, přičemž se strašně uculují a ochotně nám uvolňují místa v plných autobusech. Ti otrlejší s námi prohazují pár slov či se snaží nám poskytnout své služby (jen aby z nás něco káplo 😈 ). Dokonce jednou Ladě, která zrovna seděla do uličky, postarší srí-lančanky schválně sahají na paži, když procházejí okolo. Asi pro štěstí. Já s obdivem pozoruji nastupování a vystupování místních obyvatel, které mi připomíná scénu z filmu Slunce, seno, jahody. „ Nezastavujeme, ale jestli chcete, tak Vám přibrzdíme.” Ve větších stanicích procházejí autobusem prodavači s občerstvením a to i tehdy, když je narváno až po strop a všichni si šlapou po nohách. Několikrát, také v busech potkáváme  žebráky a další vyvolávače. Tak jsme si pojmenovali osoby, které neúnavně křičeli (vyvolávali) na celý autobus cosi, čemu nemáme vůbec šanci porozumět. Někdy něco prodávali a někdy rozdali papírky s jakýmsi textem, které následně vybírali i s darovanými penězi zpět. Do toho všeho hraje oblíbená muzika řidiče, takže je zábavu během přejezdů postaráno.

Rychlozastávka

V Chillawu kupujeme nějaké občerstvení a bez problémů přestupujeme na autobus do Puttalamu. V Puttalamu jde Lada na WC a za mnou mezitím přichází jeden tukař a dává se se mnou do řeči. Když mu řeknu, že míříme do Anuradhapury, tak mi tvrdí, že tam odtud žádný autobus nejede a ukazuje na autobusové nádraží, jestli vidím nějaké stanoviště s nápisem Anuradhapura, a protože žádný nevidím, tak mi nabízí odvoz tukem za 20€. Mezitím se vrací Lada a hned ji balamutí, že musíme jet s ním, že má nejlepší nabídku a jako důkaz jeho důvěryhodnosti nám ukazuje českou vizitku jednoho z jeho minulých zákazníků. Odmítáme a vzápětí zjišťujeme, že do Anuradhapury se jezdí ze zastávky za rohem. Při čekání na autobus se na nás lepí další tukař se svojí nabídkou a pro jistotu nám tvrdí, že autobus sice jede, ale až za dvě hodiny. Taky kecá, protože víme od jednoho z kolemjdoucích, že jede za 10 minut. Na zastávku mezitím přichází, první odmítnutý tukař a začne si něco vysvětlovat s tím druhým. Před příjezdem autobusu se nám snaží něco ještě nabulíkovat, a když přijede náš autobus, tak dělají jakoby nic a asi doufají, že si ho necháme ujet, protože je na něm uvedena jiná cílová stanice. Nicméně konečně s úlevou usedáme do autobusu, protože tukaři už byli opravdu otravní. Bus nás odtud stál asi 2€, takže 18€ rozdíl proti tuk-tuku na cca 70km. Tenhle bus je navíc dálkový, takže nezastavujeme každých pár metrů a pěkně rychle frčíme dál, ale je dost narvaný, takže jsme rádi, když nás místní pouštějí sednout. Cestou se s námi dává do řeči spolusedící srílančan, který nám nabízí možnost ubytování v Anuradhapuře a dává nám ochutnat místní mandarinky, které jsou strašně malinké a sladké. V půlce cesty zastavuje autobus u jednoho z krámku u silnice a během této pauzy poprvé ochutnáváme ananas s chilli, což nám velice zachutná.

Už zapadá

Pozdě odpoledne vystupujeme v Anuradhapuře a bereme tuka na odvoz do guesthousu Villu-Villa, který jsem zabookoval na základě kladného ohlasu na webu katkacestuje.cz. Měli jsme tu zůstat 1 noc, ale protože jsme přijeli pozdě rychle se s příjemným majitelem domlouváme na 2 nocích, dříve než bude pokoj obsazen někým jiným. Po konzultaci s hostitelem také upravujeme svůj program a rozhodujeme se jet na západ slunce do Mihintale, přičemž nám hostitel zajišťuje auto i s řidičem. Ten se jmenuje Vašek (nebo tak nějak 😆 ) a prý byl biomedicínským technikem v místní nemocnici, než ho vyhodili. No, dobrá náhoda.

Mihintale je od Anuradhapury cca 10km daleko, takže zanedlouho nás Vašek vysazuje na parkovišti pod kopcem jehož vrcholu vévodí velká bíla dágoba (budhistický kostel ve tvaru polokoule). Jedná se o poutní místo, kde se setkal král z Anuradhapury Devanampiya Tissa s Mahindou, synem buddhistického indického císaře Ašóky, a přijal buddhismus v roce 247 př.n.l. Platíme vstupné a po schodech se vydáváme vzhůru. Poprvé tu vidíme volně žijící opice, které se tu povětšinou jen tak líně povalují. Pod vrcholem, před vstupem na svatá místa musíme sundat boty a nechat je v úschovně, kde nám je při návratu za menší poplatek vracejí. Jdeme rovnou k dágobě, protože na protějším skalisku je spousta lidí a dorážíme akorát včas na západ slunce. Je odtud, krásný výhled na donekonečna táhnoucí se džungli pod  námi. Na obzoru sledujeme v mírném oparu rychle zapadající slunce, které se barví do červena a vytváří tak kouzelnou atmosféru. Genius loci umocňují příchozí mniši hrající pro nás nezvykle znějící melodie, kterými doprovází západ slunce. Nějaká děvčata nás prosí o společnou fotografie, čemuž s radostí vyhovujeme. Po západu se rychle stmívá vracíme se tedy na parkoviště a jedeme zpět do guesthousu.

Za chvilku bude tma
Za chvilku bude tma

Večer se na terase seznamujeme se dvěma Němkami a s Holanďany Franzem a Ilsou . Stejně jako v Negombu nám vypínají večer na chvíli elektřinu, a tak sedíme při svíčkách. Moje angličtina dostává slušně na prdel, ale jazyky se maličko rozvazují jakmile začneme mluvit o chlastu a ještě trochu více se rozvazují po koštování araku a slivovice. Protože jsme od rána pořádně nejedli máme dost hlad. Takže, když zapnou elektřinu vydáváme se do města pro jídlo. Necháváme se odvézt tukem do nejbližší místní restaurace a za pár šušňů si kupujeme obrovskou porci rice & curry, které si bereme s sebou a pěšky se vracíme zpět. Na terase už nikdo bohužel nesedí, tak povečeříme v našem klimatizovaném pokoji. Po jídle hodíme rychlou sprchu a jdeme na kutě.

1 komentář u „27.02.2016 Srí Lanka – Den 2 – Cesta z Negomba do Anuradhapury, Mihintale“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.