28.02.2016 Srí Lanka – Den 3 – Anuradhapura

Třetí den naší cesty se nikam nepřemisťujeme a jdeme poznávat starobylé město králů Anuradhapuru.

Počátky Anuradhapury sahají až do 4. stol. př. n. l. a byla několik století centrem politického a náboženského života. Ve městě se nachází množství historických budov, klášterů a jejich pozůstatků. Je považována za nejvýznamnější a nejrozlehlejší ze starobylých měst na Srí Lance a od roku 1982 je na seznamu UNESCO.

Na prohlídku města máme celý den, tak si můžeme trochu pospat a v klidu se nasnídat. Nad ránem nám trochu zapršelo, díky tomu je ráno příjemně svěží a není takové vedro. Po snídani nás majitel guesthousu odváží do centra Anurydhapury a vysazuje nás nedaleko posvátného stromu. Dostali jsme od něj mapku města a nějaké rady co bychom měli navštívit, ale moc se jimi neřídíme. Město je opravdu rozlehlé. Nachodili jsme asi 15 km a přesto jsme nenavštívili všechny doporučované památky, ale to nám nijak nevadilo.

Posvátná smokvoň Srí Maha Bodhi je odnoží stromu, pod kterým dosáhl budha osvícení
Posvátná smokvoň Srí Maha Bodhi je odnoží stromu, pod kterým dosáhl budha osvícení

Začínáme tedy u posvátného stromu Jaya Sri Maha Bodhi, který by měl být nejstarším stále rostoucím stromem vysazeným člověkem na světě. Strom byl vysazen roku 249 př. n. l. Je to posvátná smokvoň, která vyrostla z odnože stromu dovezeného z Indie, pod kterým Buddha dosáhl osvícení. Procházíme bránou a já čekám, že budeme platit vstupné 25$/osoba za návštěvu starobylého města, jak jsme se dočetli v průvodci. Žádný výběrčí tu není a za celý den jsme nikoho, kdo by chtěl peníze za vstup nepotkali, tak se nám podařilo 50 babek ušetřit 🙂 . Samotný strom roste na vyvýšeném místě a je obehnán zlatým plotem. Jeho staré větve musí podpírat zdobně pozlacené vzpěry. Okolo stromu se pohybuje plno věřících. Jeden z mnichů sedí v budce s mikrofonem a pronáší modlitby, které jsou na prostranství reprodukovány velkými ampliony. Mniši v zářivě oranžových šatech pomalu obchází strom v řadě za sebou. V čele průvodu jde pištec s bubeníkem, kteří svoji muzikou doprovází průvod mnichů, kolem, kterého se tvoří špalír lidí a ti jim předávají své dary. Při pozorovaní tohoto procesí nás oslovuje jeden veselý srílančan s prosbou, zda bychom si ho vyfotili. Vyhovíme mu a na oplátku si on fotí nás. Nakonec se nás tento stále se usmívající pán drží kus následující cesty a snaží se nenápadně namotat před náš objektiv.

Průvod mnichů a zapalování svíček

Od posvátného stromu pokračujeme k obrovské 55m vysoké, bílé dágobě Ruwanwelisaya, která je chráněná zdí s vlisy slonů. Dágoba nebo-li stúpa je monolitická stavba z kamene nebo cihel bez vnitřních prostor. Jsou to vlastně hezky navršené šutry s věži na vrcholu. Opět je zde dav lidí, a je docela náhoda, že se tu potkáváme s Francem a jeho přítelkyní. U všech posvátných míst je nutno se zout, a to je celkem nepříjemné. Obvod dágoby je cca 300 m, a nohy nezvyklé na chůzi na boso, po zdrsněném betonu bolestivě protestují. S radostí tedy po obchůzce dágoby nazouváme sandále. U stánkařů kupujeme studenou vodu a jdeme k další dágobě Jetavanaramaya. Ta je se svojí výškou 70 m jednou z největších stúp na světě (původně dosahovala délky 122m) a na její stavbu bylo použito 93 mil. cihel. V dagobě je údajně uložena část opasku či šerpy samotného budhy. Další dágoba, kterou navštevujeme je Thuparama. Proti předchozím dágobám je to prcek, ale je pro změnu nejstarší na Srí Lance a prý uchovává pravou klíční kost budhy. Tady nás zastihuje krátká dešťová přeháňka. Stojíme pod střechou s dalšími turisty a jejich průvodce oznamuje, že je to déšť na pět minut. Jeho předpověď se snad na sekundu přesně vyplnila. Déšť příjemně ochladil vzduch a my se vydáváme dál kolem jezera, ve kterém se koupu místňáci i krávy zároveň, k další dágobě Mirisawetiya. Mezitím slunce stihlo vysušit a rozpálit beton, takže dágobu spíše rychle obíháme a ve fontáně před stúpou si ochlazujeme chodidla.

Dágoba je asi 70m vysoká. Původně byla více než 100 m vysoká a na její stavbu padlo skoro 100 mil. cihel
Dágoba je Jetavanaramaya

Máme dágob už plné zuby, a tak přemýšlíme kam bychom zašli na jídlo, když objevím v jednom pouličním stánku sbalený banánový list omotaný izolepou. Nevypadá to úplně vábně a je to jen jinak zabalené rice&curry, ale chci to ochutnat. Paní nás provede skrz stánek do jídelny pod plechovou střechu, kde nás posadí k ušmudlanému stolu. „No, co, očkovaný jsme,” říkám Ladě a přiobjednávám čerstvý kokos na zapití. Tohle rice&curry je pořádně ostré a docela dobré. Vadí nám akorát, že kuřecí maso je tu podávané společně s nadrcenými kostmi, a tak masovou směs nejíme. Ještě jsem poté jednou zkusil rice&curry s hovězím, ale to mi taky moc nejelo, protože se maso nedalo moc kousat jak to bylo tuhé, takže jsme pak raději jedli jen zeleninové pokrmy(kromě jídel od hostitelů).

Oběd rice&curry podávané na banánovém listu společně s čerstvým kokosem
Oběd rice&curry podávané na banánovém listu společně s čerstvým kokosem

Po jídle vyrážíme ke skalnímu chrámu Isurumuniya Vihara, přičemž cestou se ještě zastavujeme u sochy obrovského asi 20 m vysokého budhy. Před vstupem k chrámu přeházíme po lávce umělé jezero a zaujme nás pták běžící po listech leknínu (či co to je) plovoucích na hladině. Najednou se klidná hladina rozčeří a párkrát to žbluňkne. „Ty vole, to byl krokodýl,” nadšeně hlásí Lada. Další půlhodinu pobíháme po lávce a sledujeme jezero. Krokodýla se nám sice už nedaří znovu zahlédnout, ale pozorujeme různé rybky, ptáky a želvy. Vstup do chrámu je placený a stál 200 rupek/osoba. Musíme se znova zout a to tady není ani betonová dlažba, jen pichlavé kamínky a písek co leze mezi prsty, takže za chvilku chodíme jak namrdaný kačeři. Vcházíme do skalní místnosti s velikým ležícím budhou a mladým budhistickým mnichem, který na místnost dohlíží. Ptám se ho jestli si to tady můžeme nafotit, a protože nám to dovoluje, rozhodujeme se darovat klášteru nějaké rupky. Mnich zapisuje náš dar knihy a vystavuje nám účtenku. Poté nám vyloží nějakou historii o chrámu a budhismu a ustřihne nám svazek bavlněných nití, který nám uvazuje na zápěstí jako náramek. Tomuto náramku pro štěstí se říká Sai Sin. Jdeme si prohlédnout samotný chrám na skále, ale opět se na pět minut rozprší (pak už nám Srí Lance během našeho pobytu nepršelo) a schováváme se ve svatyni nad bazénem, kde zrovna nikdo není. Po dešti nám místní ukazují výklenek ve skále nad bazénem, do kterého se hází mince a když se trefíte a mince nespadne do vody pod výklenkem vyplní se vám přání, na které myslíte během hodu. Naházeli jsme do vody dost mincí 🙂 , tak nás trochu mrzelo, že jsme viděli jak to nějací kluci vybírají, když jsme se pak vraceli okolo bazénku. Vylezli jsme ještě na skálu, ze který byl pěkný výhled na obří dágoby ve městě a opět se setkáváme s Francem a o kousek dále i s Ilsou, se kterou se domlouváme, že se uvidíme na další památce nedaleko odtud Vessagiriye.

Za obdarování chrámu dostáváme náramek Sai Sin
Za obdarování chrámu dostáváme náramek Sai Sin

Vessagiriya je skalní chrámový komplex, který vypadá jak z doby kamenné, nicméně mniši tu žili v jeskynních ve stejné době jako v předchozích navštívených honosných chrámech. Chvíli se tu procházíme a čekáme na Ilsu, ale protože nepřichází (později nám Ilsa sděluje, že komplex nemohla najít 🙄 ), bereme si tuk-tuka a necháváme se odvézt do města na něco k jídlu. Tukař nás vysadí u pizzerky v centru nového města a my máme radost, že si můžeme dát nějaké známe jídlo a objednáváme si pizzu pro dva. Mají tu asi jiná měřítka, protože velikost donesené pizzy odpovídá u nás sotva velikosti pizzy pro jednoho, ale jinak je to příjemná změna v jídelníčku.

Vypadá to tady jak v době kamenné
Vessagiriya vypadá to tady jak v době kamenné

Po jídle se vydáváme do ulic Anuradhapury. Objevujeme místní tržiště a doslova se ponoříme mezi davy nakupujících lidí a prodavačů s nejrůznějším zbožím, které je většinou vyskládáno na rozpadajících se pultech či je položeno jen tak na zemi. Do nosu nás flákne intenzivní smrad ze sušených ryb, který přebijí všechny smrady z okolí. Snažíme se tedy rychle projít okolo rybářských stánku, ale v přeplněných uličkách mezi stánky se jen pomalu probíjíme dál. Tržiště je kryté různými plachtami či plechy, což ještě umocňuje stísněnost prostoru tržiště a několikrát se musíme sklánět k zemi, abychom prošli dále. Většina prodavačů cosi vykřikuje, haleká a vzájemně se překřikuje při nabízení svého zboží. Několik „líných” prodavačů, naopak jen tak sedí nebo se válí mezi svým zbožím a jejich nepřítomný pohled střídá lehké uculování se, když nás spatří. Musíme si dávat pozor, abychom se s Ladou navzájem neztratili, protože v tomhle chaosu bychom se už asi nenašli. Navíc je tržiště překvapivě rozlehlé, takže jsme rádi, když nacházíme cestu z tohoto bludiště ven a v poklidu se pak vracíme pěšky do guesthousu.

Chaos na tržišti

K večeři jsme si objednali u pana domácího domácí rice&curry, které bylo jedno z nejlepších co jsme na Srí Lance jedli. Dáváme tedy panu domácímu na oplátku ochutnat naší slivovici, který po ochutnání rudne, zakuckává se a nechápe jak to vůbec můžeme pít. Večer pilujeme svoji angličtinu konverzací s Ilsou a Francem a společně popíjíme na terase, přičemž zase sedíme při svíčkách, protože vypadává elektřina. Nesedíme však nijak dlouho, protože ráno musíme brzy vstávat, abychom se co nejdříve přemístili k dalšímu našemu cíli Sigiriye.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.