21.7 – 23.7. 2016 Julské Alpy – Triglav

Už delší dobu mě lákalo, zdolat nějakou ferratu, ale nějak jsem se nemohl odhodlat, protože jsem neměl žádné zkušenosti a výbavu. Při brouzdání na netu mě zaujaly organizované zájezdy na ferraty s instruktorem a s možností vypůjčení ferratového vybavení a nejvíce mě zaujal zájezd od CK Kudrna: Triglav – po zajištěných cestách k nejvyššímu vrcholu Slovinska. Takže, když mě k třicátým narozeninám rodina obdarovala penězi, rozhodl jsem se, za ně koupi tento zájezd. Byla to dobrá koupě, protože to byl nezapomenutelný zážitek a moc jsem si to užil.

Z dovolené na Malé Fatře, tři týdny před tímto zájezdem, jsem si přivezl bolavé koleno a rozedrané puchýře z nových pohorek, takže jsem měl obavy zda se dám včas do kupy a výstup v klidu zvládnu. Další starosti mi dělala nedostatečná výbava pro pobyt v horách, zejména jsem se obával častých bouří a dešťů v této destinaci, jak uváděl zaslaný průvodce. Všechno svrchní oblečení jsem tedy důkladně naimpregnoval a pro jistotu si ještě pořídil nové nepromokavé kalhoty. Velké dilema jsem také měl při balení batohu, protože, i když jsem se snažil s sebou vzít jen to nejnutnější, stále batoh vážil mnohem více než jsem chtěl. Navíc tentokrát jedu sám bez Lady, která si na ferraty netroufá, tak jsem trochu na vážkách z toho jaké lidi potkám a jak vše bude probíhat.Naštěstí byly všechny moje obavy liché, protože koleno nebolelo, boty už nedřely, počasí bylo parádní, věci v batohu jsem zredukoval a účastníci zájezdu včetně průvodců byli bezvadní. Zájezd se nakonec vyvedl mnohem lépe než jsem mohl doufat a zažil jsem nádherné dobrodružství v nádherné krajině s fajnovou partou lidí.

Ještě, že se tu lze přichytit. Už jsem se otrkal, a tak to celkem v pohodě přecházím

Ve středu večer mě Lada odvaží na nádraží a vlakem odjíždím do Brna, odkud před půlnocí vyrážíme autobusem do Slovinska. Autobus je zcela zaplněn, což mě poněkud překvapilo, protože nám bylo avizováno, že na zájezdu má být max. 20 lidí, ale později zjišťuji, že s námi jede ještě jeden zájezd. Ten míří stejně jako my do Julských Alp, ale na cesty bez ferrat poblíž Bohinských jezer. Při zpáteční cestě se mi líbí vyprávění od účastníků tohoto zájezdu, takže si do hlavy ukládám poznámku, že bych ho někdy příště mohl také absolvovat. V autobuse překvapivě poměrně rychle usínám a probouzím se s denním světlem kousek před Slovinskými hranicemi (během zastávek jsem taky vzhůru, ale pivo a kinedryl uspává ). Po rozednění z autobusu pozoruji okolní alpskou krajinu. Mezitím projíždíme Karawanken tunel a krátce se zastavíme na pumpě v Jesenici, kde příbíráme ještě dva spoluúčastníky zájezdu a poté vjíždíme do hor. Autobus se propletá serpentinami vzhůru a zastavuje nám na parkovišti v Rudno Polje, kde náš výstup začíná. Věci nepotřebné pro túru můžeme nechat v autobuse, a tak ještě jednou přebaluji krosnu. Zejména redukuji množství oblečení a potravin, a přibaluji vyfasovaný ferratový set. Před odjezdem autobusu ještě posnídáme a poté vyrážíme dobývat hory.

Julské Alpy

Začínáme pěkně z ostra a šlapeme po sjezdovce vzhůru přímo proti vrstevnicím do kopce, takže se hned z kraje pěkně zapotíme. První odpočinkovou pauzu máme na horní hranici lesa a dělám moc dobře, když si za jeden strom odskočím na malou, protože později zjišťuji, že výše není moc míst, kde by se dala nepozorovaně vykonat potřeba. Pomalu stoupáme dál, procházíme kosodřevinou a konečně se nám otevírají pohledy do okolí. Před námi je první vrchol naší cesty Viševnik, na jehož vrchol, který je ve výšce 2050 m, se dostaváme za necelé dvě hodiny od začátku cesty, přičemž jsme vystoupali o 700 m výše. Je paradní počasí se slušnou viditelností, tak se kocháme nádherným kruhovým výhledem. Za Viševnikem začíná ta pravá horská túra. Odtud cesta většinou vede po úzkém chodníku zařezavajícím se do příkrých až kolmých svahů, přičemž pád dolů by měl fatální důsledky. Naštěstí celkem v pohodě překonávám strach z výšek, protože mě jednak uklidňuje pohled na ostatní účastníky (když, to dávaj oni, co bych to nedal já) a druhak je cesta v težších místech jištěna řetězy a kolíky, paradoxně tak mám větší strach, která jsou asi méně nebezpečná, ale není zde žádné jištění. Po nějaké době se docela otrkávám a hloubka pode mnou mi přestává vadit a i chodník, po kterém jdeme mi nepřijde tak úzký jako ze začátku Další zastávku máme nad dolinou Krma, kde odpočíváme v trávě vysoko nad údolím pod námi. Pohled dolů umocňuje protější obří kolmá stěna a lehce mi to tady přípomíná konec světa na Horton Plains. Následuje pohodová cesta po úbočí hory, která je v mapě značená jako Studorski Preval a po obejití hory Tosc, přicházíme na chatu Vodnikov Dom, kde se můžeme občerstvit a po vypití né moc dobrého pivka z plechovky za čtyři éčka na nás čeká poslední úsek dnešní túry – výšlap na chatu Dóm Planika, kde přenocujeme. K Planice to jsou jen 3 km, ale během nich je nutno zdolat 600m převýšení. Celkem v pohodě přicházíme do Konjskeho sedla, kde čeká Rocco a dává pozor, abychom se nedali po špatné cestě (samozřejmě, že bychom šli blbě, i když nás na to předem upozorňoval). Ze sedla, se každý svým tempem, vydáváme vzhůru. Bohužel se začali kolem nás motat mraky, takže už není takový pěkný výhled jako ráno, přesto si úmornou cestu moc užívám. Celý ufuněný se dostávám nahoru a s blaženým pocitem si kupuju další pivko a guláš. Když dorazí zbytek výpravy, tak se jdeme ubytovat. Všichni máme jeden velký pokoj s přičemž postele jsou v jednom kuse ode zdi ke zdi, takže spíme vedle sebe, vyskládaní jako sardinky. Navíc na chatě je místo sprchy k dispozici pouze jedno malé umyvadlo s čúrkem ledové vody pro všechny, takže kloudná hygiena se týka defacto jenom zubů a v pokoji je ovzduší, že by se dalo krájet, přesto si nikdo nestěžuje a jsme rádi za teplo a pohodovou přátelskou atmosféru. Zbytek dne trávíme ve společenské místnosti, kde se, u dobrého pití, pořádně vzájemně seznamujeme a bavíme se dlouho do noci.

Zábava na chatě

Budíme se do sluncem zalitého jitra a já dělám moc dobře, že stávám mezi prvními, protože můžu v kadiboudě nerušeně vykonat svoji potřebu (Později se před ní tvoří dlouhá fronta a její kapacita, se zdá býti pro osazenstvo celé chaty nedostačujicí). V klidu posnídám hemenex, sbalím se a jdu se připravit na výstup. Dle instruktorů si uvazujeme ferratové sety a na lehko vyrážíme dobýt Triglav přes Triglavskou škrbinu. Po pěšině přes kamenné a sněhové pole se dostáváme k ferratě, kde nám dává Rocco poslední instrukce a po kontrole úvazku vyrážíme po strmé stěně přímo vzhůru. Zprvu je cesta jištěna pouze kolíky, ale zanedlouho se poprvé v životě „přivazuji” k ferratovému jištění. Jištění má na mě pozitivní vliv, protože přestávám mít strach z výšek, když vím, že nemám kam spadnout a tak si výstup moc užívám. Samotná cesta není extra náročná a dala by se asi zvládnout i bez jištění, přesto si pořádně zafuním, než se dostaneme nahoru. Největší nebezpečí, tak představují, padajací kameny schozené od kolegů nad mnou. Před výstupem jsme byli instruování, že v případě uvolnění kamene, je nutno křikem upozornit kolegy pod sebou a ti se musí přitisknout obličejem ke stěně a proti padajicím kamenům musí nastavit přilbu. Je to celkem nepříjemný pocit, poslouchat padajicí kameny a čekat na náraz (hned první šutrák jsme schytal já). Necháváme ferratu za sebou a nastupujeme na poslední úsek výstupu, který je místy jištěn kolíky a postupně přicházíme na samotný vrchol. Po více než dvou hodinách od začátku výstupu jsem dobyl Triglav. A je to pecka. Na vrcholu stojí ocelová budka, pro ukrytí v případě bouře, u které se všichni fotíme. Díky jedné kolegyni si můžu odlovit i kešku. Sám bych ji nenašel, protože se mi před cestou vymazal celý telefon. Kdybych, chtěl, tak bych si mohl dát i vrcholové pivo, které tu prodává jeden borec za krásných 10€. Ale nejhezčí je ten výhled na protější štíty hor do údolí pod sebou. Moje pocity a genius loci z tohoto místa plně vystihují slova Juliuse Kugy, kterými jsou uvedeny propozice tohoto zájezdu: „Triglav není jen hora, Triglav je království.“ 

Je to paráda

Po strávení úžasných chvil na vrcholu se vydáváme dolů zajištěnou cestou směrem na Mali Triglav. Cesta převážně vede po úzkém hřebeni a typ jištění přípomína hromosvod. Náhle se kolem nás začnou motat mraky a chvílemi je vidět sotva na krok. Kvůli focení mi unikla čelní skupinka, a tak v mlze raději čekám na další kolegy, protože se mi nechce jít samotnému. V mračnech mijíme vrchol Malého Triglavu takřka bez povšimnutí a pomalu slézáme dolů. Jdeme rozvážně a opatrně, protože cesta je lemována značným množstvím pomníčků a opět mi jako nejhorší místa připadají ta bez jistících prvků. Nicméně se v pohodě dostaneme dolů k chatě Planika, kde čekáme na zbytek skupiny. Po seskupení vyzvedáváme uschované batohy a vyrážíme po úbočí hory na chatu Triglavski dom na Kredarici. Počasí se skazilo a viditelnost je mizerná, takže pochod je celkem nezáživný. Ozvláštnila ho však jedna nemilá příhoda. Při přecházení jednoho strmého sněhového pole, jedné kolegyni ujela noha a svezla se po sněhu dolů. Shodou náhod se mi to zrovna podařilo natočit, a přestože to z videa nevypadá tak hrozivě, v tu chvíli jsme byli hodně vystrašení. Naštěstí se kolegyni, mimo pár šrámů nic nestalo a všichni jsme se v pořadků dostali na chatu. Ubytování je opět řešeno s ohledem na co největší kapacitu, takže v pokoji 3x3m nás spí sedm. Dokonce nám kvůli báglum nejdou zavírat kloudně dveře, a tak je raději vysazujeme z pantů. Alespoň tady teče voda, takže se jakžtakž můžeme opláchnout. Zbytek dne pak trávíme v hospodě v příjemném teple a dobře se bavíme.

Zrádný přechod a sestup do údolí

I když jsem šel spát mezi posledními opět se budím mezi prvními do dalšího krásného slunečního a po včerejší dobré zkušenosti hned mířím na záchod. Po snídani pořídíme před chatou společné foto a vyražíme cestou s paradními výhledy k domu Valentina Staniče. Odtud si nalehko vyšlápneme na Begunjski Vrh, z kterého je krásný pohled na majestátný Triglav. Volně přeložený název masivu zní tři hlavy, přičemž masiv dotváří Mali Triglav a Rjavec a ve slovanské mytologii zastupoval každý z vrcholků tohoto masivu jedno božstvo: nebe, zemi a podzemní říši. Po návratu k domu Valentina Staniče si můžeme vybrat jestli chceme jít ferratou přes Vrbanovu špicu nebo jít normální cestou do doliny Kot. Jsem po včerejším večeru docela unaven a nechce se mi moc lézt na ferratě s plným báglem, a tak volím jako většina jednodušší variantu. Zpětně mě to trochu mrzí, obvzlášť když jsem viděl fotky od lidí, kteří přes Vrbanovu špicu šli, nicméně i normální cesta byla moc pěkná a užil jsem si ji díky nádherným výhledům, přestože klesání bylo úmorné. Po sestoupení do doliny Kot na nás čekal ještě 7km dlouhý pochod do Mojstrany, který nám však v dobré společnosti rychle utekl. V Mojstraně jsme došli do místní pizzerie, kde jsme měli shromaždiště a tady jsem zaslouženě odměnil dobrou pizzou a místním pivem. Někdo objevil místo na umytí ve zdejší řece, což před cestou autobusem byl dobrý nápad, protože po třech předhozích dnech jsme moc nevoněli. Nakonec jsme do toho s Vláďou vlezli celí a naostro. Bylo to ukrutně ledové, div, že jsem se nevynořil jako holka, ale dal jsem to (ale dost jsem u toho křičel), takže jsem mohl do autobusu nastoupit vymydlený, čístý a svěží.

Večer nám cestovka připravila překvapení v podobě krátké návštěvy Bledu

Před odjezdem ze Slovinska pro nás organizátoři připravili malé překvapení v podobě návštěvy města Bled, kde zrovna probíhali nějaké slavnosti. Bylo tu sice milión lidí, ale hrála tu živá muzika a rád jsem se podíval k ikonickému jezeru s kostelíkem uprostřed. Po utracení posledních éček jsem se štěstím vrátil k autobusu (jsem si moc nepamatoval kde jsme zaparkovali). Načež jsme vyrazili na cestu domů.

Našlapáno Vystoupáno Sestoupáno
31, 9 km 2216 m 2974 m
Min. nadmořská výška Max. nadmořská výška
648 m 2864 m

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.