03.03.2016 Srí Lanka – Den 7 – Výstup na Adam’s Peak, Příjezd do Haputale

Budík nás budí nemilosrdně ve 2h ráno, ale protože chceme pozorovat východ slunce z Adamovy hory, rozkližujeme slepené oči a dáváme se na cestu. Abychom mohli stanout na vrcholu 2243 m vysoké hory musíme překonat asi 7 km vzdálenost, při které musíme vystoupat o cca 1000 výškových metrů a zdolat více než 5000 schodů.

Na cestu se oblékáme trochu více tepleji, protože jsme v horách. Místní nás varují dokonce před možným mrazem na vrcholu hory. Stezka je osvětlena i o půl třetí ráno, když opouštíme hotel, takže ji vidíme jako klikatícího se hada, který se obmotává kolem hory, který končí vysoko nad našimi hlavami. Dává nám tak možnost tušit siluetu hory, která se ztrácí na temném pozadí noční oblohy, na které poprvé v životě pozoruji souhvězdí Jižního kříže. Máme 3,5 h, pokud chceme stihnout východ slunce, což bychom podle průvodce měli v pohodě dát a přitom nahoře moc dlouho nemrznout. Zkraje cesta moc nestoupá a rychle zkracujeme vzdálenost k vrcholu. Od začátku po vrchol je cesta lemována množstvím stánků s rozmanitým až bizarním zbožím. Např. taková socha budhy v životní velikosti je určitě skvělým a praktickým suvenýrem 😉 Projdeme kamennou bránou a malinko znejistíme na z rozcestí pod Pagodou míru, načež schody začnou příkře stoupat. Moc nechápu, kde se pořád bere to množství lidí, které míjíme jak cestou vzhůru, tak proti nám. Čekal jsem tu spoustu turistů, ale většina lidí je místních všech věkových kategorií od malých prcků po staré kmety o holi, kteří sotva popadají dech. Rovněž jsem paf z toho, že všichni jdou jen v žabkách nebo na boso a několikrát jsme svědky toho jak jim podjedou nohy a natlučou si kokos. Pomalu schod za schodem se škrábeme vzhůru a na vzdory klesající teplotě sundáváme vrstvy oblečení, jak se potíme a je nám teplo. Docela vhod nám přijde zábradlí, které rozděluje proudy lidí mířících nahoru a dolů. Konec je stále v nedohlednu a párkrát se v hlavě musím přesvědčovat, že to nevzdám. Lada má občas taky své krize, ale šlapeme dál. U jednoho občerstvení na nás čeká Terka s Kubou, kteří nám mezitím trochu poodešli a nám se vlévá nová krev do žil, když nám oznámí, že na vrchol zbývá posledních 100m. Je zde už dost chladno, a tak si kupujeme čaj na zahřátí a něco malého k zakousnutí. Po pauze se vydáváme na vrchol. Těsně pod vrcholem nás v neosvětlené části trasy ještě zastavují a trochu děsí policisté, kteří nás však jen upozorňují, ať si dáváme pozor na své věci. Vystoupáme poslední metříky a jsme nahoře. „Jupííí.”

Pod vrcholem Adamovy hory

Adamova hora (Adam’s Peak, Šrí Páda či hora motýlů) dostala jméno podle otisku chodidel, které zde zanechal Adam. když sestoupil na zem po vyhoštění z ráje  To samé však tvrdí budhisté o Buddhovi a hinduisté o Šivovi. Každopádně je to posvátné místo a musíme sundat boty, což v ranním chladu 2000 m. n. m. není zrovna příjemné. Vystojíme krátkou frontu a projdeme malou svatyní, ve které by měla být posvátná šlépěj, ale kromě pokladničky na příspěvky nic zajímavého nevidíme. Hned vedle svatyně je zvon, na který má každý poutník zazvonit tolikrát, kolikrát pokořil horu, takže já i Lada děláme bim (třeba někdy přidáme i bam 🙂 ). Do východu času ještě nějaký čas zbývá, a tak se pokoušíme odlovit kešku, ale bohužel je asi v čudu, a tak přikládám fotolog. Vrchol se mezitím rychle zaplňuje a než si to stihneme pořádně uvědomit jsou nejlepší místa pro pozorování východu slunce obsazená. Pár okamžiků nato se všechna prostranství ucpou množstvím lidí, a můžeme být rádi za místo, na kterém stojíme. Jsem poněkud roztrpčen množstvím naakumulovaných lidí, ale nakonec se snažím taky vychutnat povedený východ slunce (východ ze Sněžky byl lepší 😉 ). Po východu slunce, se společně s dalšími Čechy začneme probíjet davem a zamíříme na opačnou stranu vrcholu, ze kterého můžeme sledovat magický dokonale trojúhelníkový stín hory. Počasí nám opravdu přeje a máme parádní výhled, přesto se pomalu vracíme ke schodišti a zahájíme sestup.

Východ slunce

Sestup je snad ještě horší a úmornější než výstup. A tak je super když během monotónního pochodování ze schodů, potkáváme další Čechy Míšu s Ivošem a Nikol s Danem, kteří nám vyprávějí své úžasné zážitky ze Srí Lanky a jelikož zde nejsou poprvé, dostáváme od nich spousty informací o zajímavých místech Srí Lanky a možném ubytování. Celou cestu dolů prokecáme a díky tomu nám cesta rychle uteče. Na hotelu máme ještě objednanou snídaní, při které zjišťujeme, že nám za chvíli odjíždí autobus, a tak urychleně dojíme a společně s Terkou a Kubou odcházíme na autobusové nádraží.

Na Adamově hoře jsme zažili kouzelný vstup do nového dne
Na Adamově hoře jsme zažili kouzelný vstup do nového dne

Když dorazíme na autobusák, čeká tu ještě horší autobus, než jakým jsme včera přijeli sem, který je už skoro zaplněný, takže jsme rádi, že si můžeme alespoň sednout. Postarší řidič vypadá zkušeně a snad jeho prošedivěly vlasy a vousy ve mě vyvolávají pocit, že po té šílené silnici pojede rozumně. Jak jsem se mýlil začínám zjišťovat po prvním ujetém kilometru. Ten řidič je šílenec. Motor autobusu vytáčí na plné otáčky a ostošest řeže jednu zatáčku za druhou. Na normální silnici, by mi to asi tolik nevadilo, ale když pod sebou vidím padesáti metrový sráz, na uzounké silničce, začínám mít v gatích nasráno. Raději vytahujeme slivovici a opíjíme se. Tohle bude dlouhá hodina. Autobus se navíc otřásá takovým způsobem, že v jedné ze zatáček, málem vypadne jeden bágl ven. Ten nekončí pod srázem jen díky duchapřítomnému cestujícímu, který na poslední chvíli zachytává bágl na schodech autobusu. Kubovi to po jednom hrku odhodí brýle, které měl na hlavě a ty nenávratně mizí skrz otevřené okýnko ven. Několikrát při míjení s jiným vozidlem hypnotizuji zadní kolo, aby zůstalo alespoň na kousku krajnice vozovky. Naštěstí se, ale živí a zdraví a přiopití dostaneme na nádraží v Hattonu, odkud nám jede vlak dále do Haputale.

sl06_1000px28

Vlak se plouží horským pásmem mezi čajovými plantáži závratnou rychlostí 20 km/h, a tak 80km dlouhou cestu jedeme 4 hodiny. Nicméně trať je vedena krásnou přírodou s úžasnými scenériemi, takže si jízdu vlakem užíváme, protože je pořád na co koukat. Před Haputale se loučíme s Terkou a Kubou, kteří jedou ještě dále do Elly a vystupujeme z vlaku.

Jízda vlakem

Na nádraží už čeká na turisty z vlaku několik tuk-tukářu s nabídkou ubytování. Hned první nás odchytává. Máme tip na ubytování od Míši z Adamovy hory, tak se ho ptáme jestli to zná. Usměje se na nás a řekne nám, že to je jeho guesthouse. Super to bylo rychlý hledání a za pár minut vegetujeme v pokoji se super výhledem do údolí v guesthousu White home, kde nás vřele uvítala hostitelova žena s rodinou. Jelikož, jsme unavení zbytek dne odpočíváme. Z nudy kouknu na booking a zjišťuji, že tam hostitelé inzerují pokoj o 10$ levněji, než jim platíme, což nás trochu naštve, ale v pohodě se později s hostiteli, domlouváme na nižší ceně. Večeře probíhá v rodinném duchu, společně se všemi hosty guesthousu usedáme k velkému stolu, kam hostitelé přinesou mísy s jídlem a každý si nabírá dle chuti. Po večeři se nás majitelé ještě ptají, co máme v plánu na další den, a ochotně nám dávají rady ohledně cestování. Zítra chceme jet na Lipton’s seat, stejně jako jedna Finka, s kterou se tedy domlouváme na společné cestě. Před spaním ještě poprosíme majitelku guesthousu o další deku, protože přece jen jsme v horách a dost tu fučí vítr a je poněkud chladno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.