02.03.2016 Srí Lanka – Den 6 – Přesun pod Adamovu horu

Půlku šestého dne cestujeme pod Adamovu horu do Dalhousie, přičemž poprvé vyzkoušíme jízdu vlakem a druhou půlku dne se poflakujeme a snažíme se nabrat síly pro zítřejší noční výstup.

V Kandy vstáváme o něco dříve, než bychom normálně museli. Zaprvé se v našem guesthousu nedělají snídaně, což nám ani nevadí, vzhledem k tomu, že hned vedle máme občerstvení a zadruhé spěcháme kvůli vlaku, na který musíme ještě koupit jízdenky, a protože je na vlak, dle pana domácího, velký nával, je dobré si zajít koupit jízdenky s dostatečným předstihem. Pro jistotu tedy na nádraží přicházíme hodinu před příjezdem vlaku, přesto je u pokladen slušná fronta na jízdenky, do které se zařazujeme. Po chvilce čekání se z fronty ozve: „Ahój.” K našemu překvapení na začátku frontu stojí Kuba s Terkou, s kterými jsme se potkali předevčírem v Dambulle. S radostí, že nebudeme muset vystávat celou frontu, přijímáme jejich nabídku, že nám koupí lístky, když už jsou skoro u pokladny a zjišťujeme, že máme stejný cíl cesty. Vlakem do Hattonu, a z něj autobusem do Dalhousie, tak že pojedeme společně. Kuba s Terkou ještě odchází z nádraží pro svoje bágly a my si mezitím bez problémů vybíráme peníze z bankomatu. Jakmile se Kuba s Terkou vrátí, jdeme se postavit perón, na kterém je už spousta lidí. Bohužel, jsme nepostavili moc šťastně, protože než objevíme vagóny druhé třídy, na které máme zakoupené jízdenky, jsou všechny sedačky obsazené, a musíme stát a mačkat se v uličce. Alespoň, že jsem si mohli odložit bágly.

Příjezd vlaku na nádraží

Vlak byl docela pěkný, ale vše je neskutečně ušmudlané, zaprášené a opotřebované. Místo klimatizace, jsou na stropě přichyceny dva větráky, které nepříjemně škrundají. Po rozjezdu vlaku jsou však větráky přehlušeny zvuky způsobené pohybem vlaku, v němž si připadám jako v našem šukafonu. I když jsou otevřeny všechna okna a dveře, v hlavě mi začíná znít kousek Márdiho písničky: Ve vlaku jedu já a jedu si svůj absolutní upocený dotyk s lidma, vedle mě stojí … Japonečka 😉 Ta se mě snaží nenápadně vyfotit 😎 Když to zmerčím, tak ji zamávám na objektiv, z čehož je Japonka celá nadšená, a po chvilce mě poprosí o společné selfíčko. Je docela fajn udělat někomu radost svým ksichtem a vidět šťastný úsměv na tváři Japonečky, která okamžitě sdílí naše selfíčko na xichtobooku. Škoda, že jsem si neřekl, ať mi fotku taky pošle. Tak jako v autobusech nejsou přeplněné uličky žádnou překážkou, pro pouliční prodavače občerstvení, kteří se, za stálého vykřikování svých nabídek, proplétají vlakem. Skupina Japonců po pár zastávkách opouští vlak, a tak si sedáme na uvolněná místa. Trochu mě však mrzí, že jsou výhledy na druhé straně vlaku, ale i tak přes uličku zaujatě shlížíme do údolí na čajové plantáže a užíváme si cestu. Po 2,5h jízdy se vlak dokodrcá do stanice Hatton, kde přestupujeme na autobus do Dalhousie.

Už na pohled je autobus hrozná rachotina se sjetými pneumatikami, takže máme při nastupování trochu obavy, které se ještě zvětšují, když sledujeme řidiči, jak fluše z okýnka typicky červené sliny od žvýkání betelu. Ujedeme malý kousek a řidič krátce zastavuje. Z autobusu vyběhne výběrčí peněz a krátce se před cestou pomodlí u malé svatyně, které tu jsou rozesety snad na všech křižovatkách. Nezvykle v autobuse nehraje muzika, ale stejně by asi nebyla moc slyšet od túrování uřvaného motoru. Projíždíme mezi čajovými plantážemi po úzké silnici, která se zařezává do svahu vysoko nad údolím. Naštěstí jedeme na straně ke svahu a nechci ani pomyslet, jaké to tady bude zítra až pojedeme zpět. Silnice je tak úzká, že musíme jednou kousek couvat, abychom se dostali do širšího místa, když míjíme autobus v protisměru. S neklidem sleduji autobus, který nás pomaličku objíždí a čekám, kdy se pod ním utrhne nezpevněná krajnice a autobus se zřítí dolů do údolí. Úspěšně pokračujeme dál skrz serpentiny, a v momentě kdy se v jedné zatáčce kocháme krásou velkého vodopádu, ucítíme smrad pálící se gumy, načež po pár metrech zastavujeme. Po vystoupení z autobusu zjišťujeme, že nám bouchlo zadní kolo. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezali. Řidič i výběrčí pobíhají kolem autobusu a s dalšíma maníkama tupě zírají na prasklou gumu. K nám se dostává informace, že jsme od Dalhousie necelý kilometr, takže bereme bágly na záda a jdeme po svých. Za chvilku kolem nás začnou rejdit tukaři, které hrdě odmítáme, přestože nevíme jak daleko hotel je. Máme štěstí je to kousek 🙂 .

Jízda serpentinami a vyhýbání autobusů

Původně jsem chtěl místo na přespání, řešit na místě, ale dal jsem na radu Kuby a Terky a ještě ve vlaku zabookoval stejný hotel jako oni. Dobře jsme udělali, protože před hotelem smutně seděla na báglech parta Francouzů, kteří se do hotelu nevešli, zatímco my už jsme se rozvalovali v pěkných křesílkách na balkóně. Na hotelu jsme objednali večeři, jenže do večera zbývalo ještě spoustu času a už nám kručelo v břiše, tak jsme se šli projít po vesnici a sehnat něco k snědku. Po procházce a dokoupení proviantu jsme se vrátili na hotel odpočívat. Zatímco Lada přepírá ušpiněná trička, já se válím v posteli. Do toho klidu se najednou ze střechy ozve několik ran, hned vzápětí se pár ran ozve z balkónu a zase je klid. Z vedlejší terasy mě zavolá Terka a oznamuje mi, že mi opice ukradli sušenky, který jsem nechal na stole. Chvíli pozoruji opice, jak si pochutnávají na mých sušenkách a dostanu znovu hlad. Vydávám se tedy sám na nudle do nedaleké restaurace a při té příležitosti ochutnávám wood-apple džus, jehož zajímavá chuť mi docela sedí. Pak se jdu opět až do večeře válet. Lada si dala k večeři těstoviny a já jsem měl kottu roti, což jsou takové rozsekané těstoviny, kterých bylo tolik, že jsem to ani nesnědl. Po jídle krátce u stolu posedíme a ještě před 20h jdeme do pelechu, protože budík bude otravovat už 2h ráno.