25.-27.07.2014 Přechod Rychlebských hor

Jelikož jsme si koupili nový stan, tak jsme ho chtěli taky jednou otestovat. Už několik let se mi v hlavě honil nápad přejezdu Rychlebských hor na kole, ale furt jsme se k tomu nějak neměli, no a nakonec jsme to šli pěšky. Tuto destinaci jsem zvolil, protože jsme takhle stanovali poprvé, i když se to nesmí. Všude píšou, že je to zapádakov ČR a nikdo tu skoro není, což je asi pravda, protože moc lidí jsme nepotkali, a se stanováním nebyl problém (pokaždé jsme místo opouštěli ve stavu v jakém jsme k němu přišli).

Den 1

V pátek ráno vyrážíme ze starého nádraží v Ústí n.O. (nové prochází tou dobou rekonstrukcí) směr Zábřeh. Tady přestupujeme na vlak do Jeseníku, ale my přestupujeme už v Lázních-Lipová na lokálku do Javorníku. V Javorníku máme více než hodinu čas tak se jdeme najíst do jedné z místních hospod. Do centra je to asi 1km z nádraží, ale už tady mě začíná trápit můj největší problém. Batoh. Popruhy se mi nesnesitelně zařezávají do ramen. Tohle se mi už jednou stalo, a tak mám připravené podložky pod popruhy, i různé mastičky na ramena, ale stejně je to pro mě po celou dobu malý očistec a hlavně kvůli tomu jsme se později rozhodli praktikovat systém cca 30min chůze a 10min pauza (no pro příště si budu muset sehnat novou krosnu ;-). Po obědě nás odveze autobus do Bíle Vody, kde vystoupíme u „blázince“ a tady začíná naše cesta. Počasí vypadá všelijak, ale nakonec, i přesto že několikrát kolem nás bouřilo a občas trochu zamrholilo, jsme měli cestu suchou. Vlastně až na konci v Ramzové se trochu rozpršelo, ale to už jsme obědvali pod střechou 🙂 . Vyrážíme tedy po červené směrem na Borůvkovou horu. Cesta vede lesem a mírně stoupá až k rozhledně na hoře. Kupujeme si zde klobásu u vtipného pána a vylezeme na rozhlednu. Docela jsme se tu zasekli, ale přece se posouváme po polské zelené značce dále. Jdeme více do polského vnitrozemí přes louku, kde se pasou ovce, pak kousek po silnici, pak zase přes louku, která je neposekaná a my máme trávu až po uši nakonec dojdeme do lesa, kde řádili lesáci, takže se musíme vyhýbat bahnu a větvím, které se tu pletou pod nohy. Tady se rozhodujeme podle mapy, že vynecháme jeden kopec a obejdeme ho po lokální modré značce, kolem jedné kapličky v Polsku. Konečně se dostáváme na pěknou cestu, která však zničehonic končí uprostřed lesa a značka nás vede ošklivým úvozem přímo vzhůru. Začíná ubývat světla, a tak už koukáme po místě, kde bysme přespali. Škrábeme se do kopce skrz roští a křoví, až konečně dojdeme na českou modře značenou cestu a dáváme se doprava, když v tom míjíme ceduli Koníček, vrch, který jsme chtěli obejít. Nu což, asi se někde stala chybka. Později jsem zjistil, že ty polské lokální značky (značeny v okolí Ladek-Zdroj) jsou rozlišeny číslicí a ne barvou (my měli jít po 4, ale odbočili jsme na 3). Smrkový les je tu fakt hustý a černý, až je tu skoro tma a působí to tady až strašidelně. Ze smrčin se dostaneme do bukového lesa, kde si najdeme rovný plácek pro přespání. Po rozbití stanu jsem na kamenech udělal malý ohníček, na kterém jsme si opekli klobásy (ty moc dobrý nebyli) a se soumrakem zalézáme do spacáku. Někde daleko v údolí je slyšet psí štěkot, je tu takové nezvyklé a veliké ticho, že v něm jakýkoliv šelest strašně vyniká a mě se nedaří usnout. Jednu chvíli mi připadá, že se nedaleko nás musí něco krmit, protože slyším zvuky trhané trávy (ráno jsem, ale žádné stopy neobjevil). Už skoro spím (Dárla spí už přez hodinu 🙂 ), když v tom nám spadne na celtu listze stromu a to je v tom tichu, taková rána, že jsem zase úplně probral. Nakonec mě spánek přece jen přemáhá a já usínám.

Den 2

Ráno se probouzíme kolem sedmé hodiny, sluníčko už do lesa prosvítá, tak se nasnídáme a vyrážíme dál. Po pár krocích potkáme turistu, jdoucím opačným směrem (takhle po ránu jsem tady fakt nikoho nečekal) a začneme klesat dolů do Černého koutu. Tady se vydáme po zelené polské značce. Pěšina vede lesem mírně do kopce na Černý Vrch (825 m) a pak zase mírně z kopce, což se několikrát opakuje a občas se na mýtinách ztrácí ve vysoké trávě. Dojdeme až na hraniční přechod Hraničky/Nowy Gieraltów (to jméno mi připomíná zaklínače 🙂 )Na hranicích se kříží cesty, a tak tu potkáváme asi nejvíce lidí za celý den. My se vydáváme po cestě do ČR a napojujeme se na červenou cestu, vedoucí skrz louku do Hraniček. Kousek od chaloupky (víc budov jsme v Hraničkách neviděli) vyvěrá pramen, kde bereme vodu (berou tu vodu asi lidé z chaloupky, protože je zde stupačka, na které máčejí kalhotky 🙂 ) a po jídelní pauzičce pokračujeme do vrchu na Špičák (957 m). Při stoupání se míjíme s trojicí rodin, zabalených na těžko s několika ratolestmi a psem a s nimi se střídáme ve vedení na cestě vzhůru (podle toho, kdo si zrovna dělá pauzu). Pod Špičákem je pramen Pod Stráží, který použijeme pro doplnění vody a nad ním stojí lesní chata. Projdeme okolo až na rozcestí, kde se červená kříží se žlutou, po které dojdeme až na Smrk. Cesta se houpe nahoru a dolů, a tak zdoláváme vrcholky Rychlebek v pořadí: Pomezný (921 m), Břidličný (945 m), Kovadlina (989 m, vyhlídka na skále, jedno z málo míst kde místo rozhledu), Karkulka (925 m), Klínový vrch (928 m). Mezitím si mezi Břidličným a Kovadlinou v Sedle Peklo dáváme pauzu na oběd. Využíváme tábořiště pro ohřev vody na polívku a Dárla mezitím sejde několik metrů pro vodu k prameni Peklo. Počasí nám přeje, a i když po čtrnácté hodině kolem začíná bouřit (v Jeseníkách to asi pěkně práská), tak za celou dobu nás zastihnou dvě cca 15-minutové přeháňky, které jsou tak slabé, že když jdeme pod stromy, tak není poznat, že prší. Moc lidí nepotkáváme, nicméně obdivuji několik cyklistů, které míjíme vždy, když jdeme s kopce a oni se dřou do kopce, i když musí určitě kvůli terénu hodně-krát kolo přenášet. Nejtěžší úsek je pak samotné stoupání na Smrk, a tak několikrát pauzičkujeme. Jakmile zdoláme prudké stoupání, tak už nás čeká jen cesta skoro po rovině a klesání dolů. Před sedmou večer přicházíme na rozcestí pod Smrkem, kde na odpočívadle s útulnou potkáváme cyklisty jedoucí vytrvalostní závod z Jeseníků. Po krátkém rozhovoru (a potom co nedaleko zastavila jedna holčina a začala zvracet), jsme šli na vrchol Smrku (1125 m) a odlovily kešku. Přemýšlel jsem, že bychom přespali v té útulně na rozcestí, ale když jsme se vrátili, tak už byla obsazená. Pokračujeme tedy dál po zelené kolem pramene Brousek a hledáme vhodné místo na spaní, a protože slunce za chvíli zapadne jdeme už bez přestávky. Projdeme pod Travnou horou a cesta začne prudce klesat. V dáli jsou vidět světla z domů v Petříkově, a tak přemýšlím, že bychom to přinejhorším došli až tam. Dojdeme na rozcestí Císařská bouda, kde se rozhodujeme, kudy dál. Jdu na průzkum a objevím rovný plácek s tábořištěm a kadibudkou přímo u Císařské boudy, a tak se tu rozhodneme přenocovat. Ohřejeme si večeři a jelikož světlo nějak moc přitahuje můry zalézáme se západem slunce unaveni do stanu. Po včerejší zkušenosti s pro mě nezvyklým, až nepříjemným tichem si dáváme rum, a pak se mi spí krásně až do rána 🙂 .

Den 3

Ráno nás vzbudí sluníčko a vypadá to na moc pěkný den. Nasnídáme se a začneme se pomalu balit. Dárla se ještě musí různě poupravit, což mi dává dost času, abych natrhal plný hrníček borůvek, které se tak stávají naší druhou snídaní. Protože dnes nás čeká jen sestup do Ramzové tak nijak nechvátáme a po sbalení a odlovení kešky se pomalu vydáváme po červené z kopce dolů. Cestou úvozem se setkáváme se starším manželským párem. Ti se nás nejdříve zeptají jak je nahoru ještě daleko, ale nakonec jsme si s nimi povídaly skoro půl hodiny. Poté, se už po asfaltu vracíme do civilizace a projdeme Petříkovem do Ramzové. Ranní slunce je pryč a obloha začíná s každým krokem více temnět, až se nakonec rozprší, my už však sedíme na zahrádce popíjíme pivko a čekáme až nám donesou oběd. Po obědě ještě skočím odlovit kešku, a pak už jdeme čekat na vlak domů. Do Ústí přijedeme, akorát po dešti, a protože už zase svítí slunce, je strašný dusno a jsme zase hnedka zpocení, ale to nám nezabránilo, abychom jsme si čekání na autobus zkrátili na pivku v pizzerii.