03.07.2015 Noční výstup na Sněžku za východem slunce

Někdy v zimě jsem na českých stránkách geocachingu, objevil odkaz na článek od Čtyřhranky o zimním absolvování keše Za východem slunce (GC1DT4Y). Ta holka má můj největší respekt a po dočtení článku (a potom co jsem zavřel ústa 🙂 ) jsem zjistil, že tato multina vede po trase 50 km pochodu Za východem Slunce na Sněžku, který pravidelně na přelomu června a července pořádá TJ Sokol Dolní Kalná (viz. odkaz). Letos je start 39. ročníku pochodu naplánován na pátek 3.7.2015. Po seznámení s akcí Dárle oznamuji, že se toho pochodu chci taky zúčastnit, ať se na to připraví psychicky i fyzicky (hlavně psychicky 🙂 ), a její námitky nebudou brány na zřetel 😆 . Stanovena byla pouze jediná podmínka, musí být pěkný počasí s šancí vidět východ slunce. Přeci jsme ještě 50 km najednou neušli, a plahočit se takovou štreku v nějaké plískanici a přitom nic nevidět, by nebylo moc motivující. S blížícím se datem pochodu sleduji předpověď, která se nakonec jeví velice příznivě, a tak, přes lehké remcání (že to nedáme a jiné 🙂 ), se po poledni v rozpáleném vlaku vydáváme do Dolní Kalné na start.

Cestou na start jsme se ve vlaku, mimo jiné, setkali s pány kluky (Nestůj a pojď 😎 ), kteří nám zpříjemnili kousek cesty. Trochu trapný bylo, že jsme si koupili špatně jízdenky do Staré Horky, odkud jsme pokračovali autobusem do Dolní Kalné, ale i přes tuto drobnou komplikaci jsme byli na startovních pozicích asi v cca 15:30. Protože oficiální zahájení pochodu bylo v 17 hodin, měli jsme dostatek času se v klidu zaregistrovat a pořádně se posilnit na cestu. Uzená krkovice a pivko přišlo vhod, ale protože je opravdu pařák víc piv si radši nedávám, navíc tu rozdávají reklamní limonádu v plechovkách, čehož několikrát využíváme a pár minut před 17 h vyrážíme.

Jdeme po silnici skrz Kalnou. První metry nám krásně ubíhají a zanedlouho vystoupíme na první kopeček nad vesnicí. Slunce má stále velikou sílu, a tak se tu přes pozdní odpoledne začínáme koupat ve vlastním potu. Na polní cestě není ani kousek stínu a voda v láhvích nám zteplala tak, že se skoro nedá pít. Notně vyprahlí přicházíme ke druhé stage, kde nás, více než příjemně, překvapila paní, která tu nabízela účastníkům pochodu studenou vodu. V téhle horké chvíli bych za ni platil zlatem, ale tato hodná paní nic nechtěla, se slovy že to je jen voda a nabízí ji tu během pochodu už několik let. Pěkně jsme se osvěžili, nabrali čerstvou vodu do láhví a sešli do Kunčic nad Labem, které rychle necháváme za sebou. Přes další kopeček, cestou pod nákladní lanovkou se dostáváme do Dolního Lánova, kde nás čeká další překvapení. Děti tu zastavují chodce lanem nataženým přes cestu a sčítají účastníky pochodu sběrem podpisů do návštěvní knihy. Za podpis jsme byli navíc obdarování svíticím náramkem. Pokračujeme přes kopeček podél lanovky, odbočíme na letiště a scházíme do Fořtu, z kterého se po silnici přes Čistou dostaneme do Černého dolu. Na jedno pivo se zdržíme v hostinci U Šťastných a po 21h přicházíme na první kontrolu v Hotelu Pošta, kde si dáváme polívku. První cca 20 km je za námi a já se cítím na pohodu 🙂 .

Venku se už hodně hodně zešeřilo a ve 22h opouštíme Černý důl a začínáme stoupat na hory. Před výstupem si bereme trekové hole, ale ty moje nějak moc rámusí při kontaktu s asfaltem, což mě v tiché tmě dost irituje, a tak je po chvilce, přes menší problém s jednou holí (nejde mi zasunout zpět a nejradší bych ji někam zahodil 👿 ) připevňuji zpět na batoh. Ve tmě se jde celkem dobře. Není vidět krpál před námi, a tak Dárla ani moc nebrblá a cesta docela pěkně odsýpá, přesto se dost zapotíme než se vyškrábeme k Hrnčířským boudám. Před půlnocí dojdeme na Lesní boudu, kde si dáváme další jídlo. Trochu jsme se rozseděli, a tak při vstávání od stolu, poprvé cítím menší protest mých nohou (asi budu mít pychýř na malíčku). Na cestu nám svití měsíc, takže nepotřebujeme čelovky a my pokračujeme dál kolem Lyžařské boudy přes Liščí horu (1363 m) na chalupu Na Rozcestí, kde se nám během další občerstvovací pauzy podaří odlovit jedinou keš během pochodu. Zkoušeli jsme jich odlovit více, ale všude bylo hodně přemudleno a u keše na Liščí hoře spali nějací trempíci. Kolem 2.30 ráno míjíme zavřenou Výrovku a na odpočívadle se převlékáme do dlouhých kalhot. Odtud, mezi zástupy lidí, stoupáme do sedla mezi Luční a Studniční horou. Už jsme docela unaveni jak dlouhou chůzí tak i nedostatkem spánkum, ale jakmile překonáme sedlo, tak se na horizontu začíná objevovat načervenalá zář, která s každým krokem nabývá na intenzitě, což nám vlévá novou energii do žil. Sestoupíme k zavřené Luční boudě, od které jdeme přes hatě skrz Úpské rašeliniště a po kamenité cestě, kde jsem si okopal všechny prsty (Tady se vedl dialog: Brk. „Au.“ „Dobrý?“ „Jo.“ … Brk. „Kurva!“ „Dobrý?“ „Jo.“ … Brk. „Jo, dobrý!“ 😀 ) se dostáváme k polské chatě Slaski Dom pod Sněžkou cca hodinu před východem slunce. Na zavěrečný výstup máme tak dost času, proto volíme strmější cestu po schodech a s několika kratkýma přestávkama se znatelně unaveni vyškrábeme na vrchol cca 20 min. před východem slunce. Je zde dav lidí, a tak než si najdeme pěkné místo s výhledem, kde se uvelebíme, uběhnou další minutky a my nemusíme nijak dlouho čekat, než se ozve: „Už leze.“

Je super počasí a obloha skoro bez mráčku, s malým oparem na horizontu a já nic nevidím, protože se koukám snad o 30° někam jinam, než taky po několika sekundách spatřím malý oranžovočervený pomalu se zvětšujicí flíček. Flíček se rychle mění v srpek, ten v půlkruh a během krátké chvíle je slunce nad obzorem celé až z něho začínají pálit oči. Je to paráda nový den právě začíná.

Protože nás čeká ještě kus cesty cca 10km, moc se nezdržujeme. Dojdu si pro kontrolní razítko, udělám ještě pár fotek a hurá dolů. K Slaskimu Domu jdeme tentokrát mírnější cestou po úbočí Sněžky a odtud se stejnou kamenitou cestou vracíme k Luční boudě, kde se převlékáme zpět do kraťasů, protože už začíná být zase vedro. Únava stoupá a nohy už moc nechtěj poslouchat, ale čeká nás už „jenom” sejít Údolím Bílého Labe k Dívčím Lávkám do cíle pochodu, a tak nabuzeni vidinou cíle začínáme klesat z hor dolů. Sestup se však po chvilce mění v peklo. Nohy na tomhle rozbitým schodišti dostavají po absolvování předchozích kilometrů pořádně zabrat, takže chodidla už mám rozpálené doběla a přestávám vnímat, která část nohou mě bolí víc. Jdeme skoro mlčky, jen sem tam Dárlu upozorním na viklajicí se šutr. Snažím se soustředit se na každý krok, protože jestli upadnu, tak už mě asi nikdo nezvedne. S vypětím všech sil se přece dostáváme k boudě U Bílého Labe. Zkouším se na chvíli zastavit, ale okamžitě mě bolestí roztřesou lýtka, proto Dárlu nutím do okamžitého pokračovaní, abychom pochod dokončili. Nakonec apatickou chůzi ukrajujeme poslední metry a po více než patnácti hodinách dorážíme absolutně grogy do cíle. Tělo do mě asi vypravilo nějaké hormony štěstí, nebo únavy, (jsem ve stavu, že to nedokáži rozeznat 😐 ), protože se mi objevují slzy na krajíčku a v krku se mi dělá knedlík, takže nemůžu ani kloudně mluvit. Mazééc, dali jsme to, máme to za sebou!

Hned se řadím do fronty pro diplom a Dárlu posílám odlovit keš, která je nedaleko. Poté co se občerstvím sladkým melounem se i s diplomy vydávám za Dárlou, abych ji pomohl s hledáním, protože ji ještě neobjevila. Bohužel, ani já nemám štěstí. Po prozkoumání všech možných míst, a to jsem vlez i kam jsem neměl (zákaz, nezákaz 😳 ) na keš rezignuji. Už mám zase na krajíčku, naštěstí za námi přichází jeden z pořadatelů a po chvilce napínání nás ke krabičce zavede, za což mu velice děkujeme. Po zalogování nálezu si spokojeně sedneme do trávy a čekáme na autobus, který nás odveze do Vrchlabí.

Před prvním autobusem se tvoří návaly lidí, kdesi jsem zaslechl, že pochodu se účastnilo přes 700 lidí, takže to nejprve vypadá na pěknou melu, ale pořadatelé celkem dobře odjezd organizují, takže si pohodlně usedáme do dalšího příjíždějícího autobusu. V autobuse jsem se pěkně rozseděl, takže když máme vystupovat, mám velký problém postavit se na nohy a dostat se z autobusu ven. Opět mám slzy na krajíčku, ale trošku mě povzbudí, že takhle dobitý nejsem jenom já, ale i další účastníci pochodu mají problém s chůzi 😈 . Bohužel nás autobusák vyhodil uprostřed města, takže na nádraží musíme dojít pěšky. Nejradši bych si vzal taxi, ale naposledy se překonáváme a v horkém letní dni se snažíme udržet party lidí, kteří jdou také na vlak. V jednu chvili už je ztrácím z dohledu, protože nohy odmítají jít rychleji než je maximální rychlost dikobraza na vozejku, přesto nás zavedou až k nádraží. Koupíme sí lístky na vlak a na WC, které je tu naštěstí dobře udržované, takže se dá využít i ke slušné očistění od prachu a potu, načež zanedlouho s pivkem v ruce usedáme do vlaku a skoro mrtvý odjíždíme domů, kde na nás čeká grilovačka a soudek piva, ale předtím se ještě musíme trochu prospat. Společně s Dárlou se shodujeme, že tenhle pochod jsme šli poprvé a naposled, ale teď s odstupem času se mi do hlavy vkrádá myšlenka: Nikdy, neříkej nikdy, takže …….. 😈