3.8.2017 Máchův kraj

Jelikož, to už jsou dva roky, co jsme naposledy putovali s krosnou na zádech, tak jsme dostali velkou chuť někam vyrazit pod stan. Vybírali jsme z několika míst, ale protože podle předpovědi mělo na východě republiky pršet, rozhodli jsme se zamířit západním směrem. Inspirováni, článkem na webu idnes – Nejkrásnější sopky Kokořínska, jsme vyrazili do Máchova kraje.

Vlakem jsme se přepravili do Starých Splavů a hned zamířili k nedalekému Máchovu jezeru, kde jsme naše třídenní putovaní odstartovali přípitkem V plánu máme zdolat několik kopců a užít si výhledy, ale hned zkraje musíme naplánovanou trasu měnit, protože červená trasa na Holý vrch je kvůli popadaným stromů, uzavřena. Musíme se tedy vrátit kousek zpět a po žluté a zelené se vydáváme na vrch Šedina. Zapoměl jsem si vzít jedno na cestu, a tak při průchodu chatovou oblastí Nová Skalka, doufám, že budeme moci doplnit ionty, ale žádná hospůdka zde není. A to jsem ještě netušil, že žádné občerstvení nebude ani v další vesnici Navzdory předpovědi se počasí začalo poněkud kazit. Přišly mraky a bylo po výhledech. Na Šedině jsme se chtěli napojit na zpět na žlutou trasu, která vede po úbočí na druhé straně vrchu, ale kvůli skalnatému terénu, jsme se raději kousek vrátili s tím, že se napojíme na trasu až někde dole. Dole jsme však narazili na nějakou zemědělskou usedlost, která byla obehnána keří, přes které nebylo vidět kudy cesta vede a ploty, přes které nešlo projít. Takže jsme se museli několikrát vracet a správnou cestu se nám podařilo najít až díky fotomapám v mobilu. Mezitím začalo pršet. V dešti jsme se vyškrábali na Berkovský vrch, abychom se těsně pod vrcholem dozvěděli, že zřícenina hradu na vrcholu kopce je uzavřena. Stejně jsme se šli podívat, ale protože zde nebylo nic moc k vidění a počasí stálo za prd, tak jsme se ani zde moc nezdržovali a pokračovali dál. Naštěstí se pořádně rozpršelo, až když jsme došli do Vrchovan, kde jsme se mohli schovat před deštěm na autobusové zastávce. Smutně jsme však koukali na protější uzavřený hostinec. Bylo hnusně a začínala nám být zima, tak jsme přemýšleli, že bychom se kus cesty svezli autobusem jenže jsme zjistili, že další dvě hodiny nic nejede. Jakmile začínal déšť slábnout, tak jsme se rozhodli, že na nic čekat nebudeme a vyrazíme dále do Nedamova. Po chvíli přestalo pršet úplně, což nám zvedlo náladu, a dokonce jsme si zašli mimo naší trasu ke kapli Sv. Barbory odlovit kešku. Odlov nám trošku nečekaně zkomplikovali táborníci, kteří zde hráli nějakou hru. V Nedamově jsme mohli konečně doplnit ionty v kiosku u autokempu, a protože jsme nemuseli spěchat, tak jsme se tu trochu zdrželi. Maličko nám pak ztěžkly nohy, ale posledních 5 km do Korců jsme ušli rychle, protože jsme šli po rovné asfaltce. Celkem rychle jsem se vydrápali i na Korecký vrch, jelikož se na nás v lese lepili nepříjemní a dotěrní klošové. Korecký vrch jsem si vybral záměrně pro přenocování na základě fotografie na mapy.cz, protože to vypadalo, že tu půjde postavit stan. No vešli jsme sem jen tak tak, a ještě jsem měl šutr pod nohama. Nicméně se nám tu líbilo, protože počasí už se opravdu umoudřilo a mohli jsme se konečně rozhlédnout do okolní krajiny pod námi a po večeři jsme viděli pěkný západ slunce.

Druhý den ráno vstáváme na východ slunce, který není kvůli částečné oblačnosti úplně dokonalý, ale i tak je pohled do mlhou zahalené krajiny pod námi magický. Po snídani vyrážíme po zelené, ze které zanedlouho odbočujeme na neznačenou cestu, po které přecházíme na modrou na Velkým Beškovský vrch. Cestou jsme sice jednou špatně odbočili, ale naštěstí, se šlo vrátit na plánovanou cestu, aniž bychom se museli vracet. Museli jsme však slézat jeden nepříjemný svah. Na V. Beškovském vrchu se nám nabídl zajímavý výhled. V dáli byl vidět Říp a pod námi obří satelity, jak ze sci-fi filmu. Ještě na místě jsem vygůglil, že se jedná o ionosférickou observatoř. Po neúspěšném pokusu o odlovení místní kešky jsme pokračovali dále po Kočičím hřbetu, za kterým jsme se potkali s kempujicím holandským párem, který měl postavený stan na střeše svého VW Golf. Dokonce s sebou měli i kola. Přestože jsme docela dlouho anglicky ani nekvákli, tak jsme prohodili pár slov a zjistili, že jezdí takhle mimo kempy („nadivoko”) po celé Evropě. Bylo to velice inspirativní setkání Celkem rychle jsme postupovali dále a zastavili jsme se až v penzionu pod Houskou, kde nás obsloužila milá servírka, přestože nebylo ještě otevřeno. Svlažili jsme hrdla a pomalu (zdržování výhledy a lovem kešek) jsme se vydrápali na hrad Houska, kde jsme se zdrželi jeho zábavnou a pekelnou prohlídkou. Jelikož jsme neměli pevně stanovený plán cesty, tak jsme se prohlídce rozhodovali kam budeme pokračovat. Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat Máchovou cestou na Kokořín do tábořiště U splávku, kde přenocujeme a vynecháme návštěvu rozhledny na Vrátenské hoře. Cesta nás tak zavedla do Ráje, kde jsme si v místní restauraci dali pozdní oběd, a jelikož už nám do cíle zbýval jen kousek, tak jsme se zde trochu zdrželi. Během této pauzy jsme opět maličko změnili plán a rozhodli jsme se, že dojdeme až do kempu v Kokoříně, kde je lepší zázemí než v tábořišti. Ráj opouštíme v pozdním odpoledni a rychlým tempem míříme k cíli. Cestou nás zastaví rodinka a vyptává se nás na odbočku na Pokličky, kterou jsme před chvilkou přešli. Ujišťujeme je tedy, že jdou správně. Pán mi je nějaký povědomý. Chvilku šátrám v paměti a blik. „Ty seš Jirka Šlégr, viď?” Tak jsem si potřásl s rukou olympijského vítěze z Nagana. Byl jsem z toho tak vyjukanej, že jsem si neřekl ani o společnou fotku. V podvečer dorážíme do kempu, kde nás vítá příjemná paní a nabízí nám pěkné místo pro rozbití stanu kousek od sprch a od hospody. Atmosféra v kempu na mě působí poněkud nostalgicky, jak z raných devadesátek. Vedle nás je týpek se psem, který ani nestaví stan a spí ve starým bavoráku, naproti nám kempuje páreček, který přijel v naleštěným favoritu, staví plátěný stan a asi třičtvrtě hodiny nafukujou gumotextilní matrace a nakonec přijede rodinka v hipisáckým (ale moc pěkným) VW karavanu a v této společnosti ( a v hospodě) strávíme zbytek večera.

Třetí den jdeme hned po snídani na hrad Kokořín, kde musíme chvíli čekat na jeho prohlídku, protože jsme tu moc brzo. Prohlídka trvala maličko déle než jsem si myslel, nohám se už moc nechce chodit a navíc dnes dost peče slunce, tak se rozhodujeme, že půjdeme co nejkratší cestou na vlak, načež se po zelené odebíráme do Mšena. Protože, je fakt vedro, tak nás párkrát zdrží doplňování tekutin a posledních pár set metrů kvůli tomu, musíme jít skoro poklusem, aby nám neujel vlak. Stihli jsme ho úplně v pohodě (bo zpoždění), a kdybych býval věděl, že v Mělníku na nádraží není absolutně žádné občerstvení, tak bychom bývali nespěchali vůbec a jeli radši přes Mladou Boleslav.